V národním parku Cañadas del Teide

Ať už přijíždíte pod nejvyšší horu Kanárských ostrovů z jihozápadu od vesnice Vilaflor, nebo ze severu od města Puerto de la Cruz, vyrazí vám ta podívaná dech. Borovicové lesy náhle skončí a vy se ocitnete ve fascinující vysokohorské sopečné polopoušti, které vévodí obrovský sopečný kužel, který se zvedá 1,5 až 2 kilometry nad okolní terén. Krajina je tu mírně zvlněná a je tvořena desítkami menších sopečných kráterů, různě barevných lávových polí a planin i bizarně rozeklaných skal.

Celá oblast kolem Pico del Teide včetně hory samotné je od roku 1954 vyhlášená národním parkem o celkové rozloze 18.990 ha. Od roku 2007 je oblast současně vyhlášena jako památka přírodního dědictví pod záštitou UNESCO a je také zařazena mezi lokality Natura 2000. Rostlinným symbolem parku je nádherný, červeně kvetoucí hadinec Wildpretův, který může dorůstat do výšky až 3 metrů.

Skalní města a hora Guajara

Ještě před tím, než začneme šplhat na vlastní vrchol, chceme podniknout několik aklimatizačních túr v srdci národního parku. Hodláme při nich prozkoumat skalní města, a výstupem na horu Guajara se aklimatizovat na samotné Pico del Teide. První ze skalních měst, do kterého vyrážíme, se jmenuje Roques de García a leží v těsné blízkosti příjezdové silnice. Když sem přijedete, můžete mít pocit, že se svět zbláznil. U vstupu do skalního města bývá pravidelně velké množství lidí. Je to však klamný dojem. Většina turistů se tady pouze vyfotí na vyhlídkách, během 20 minut opět nasednou do klimatizovaných aut a autobusů a odjedou za další atrakcí. Od vyhlídek pokračujeme parádní, cca 2,5 hod. okružní stezkou kolem celého skalního města. Tady už jsme téměř sami, potkáváme jen pár nadšenců, jako jsme my. Všude kolem nás jsou jen divoce pokroucené skály, které září okrovými, oranžovými, hnědými a černými barvami. Jedna ze skal se jmenuje Roque Cinchado a někdy se jí říká Boží prst nebo také Kamenný strom. Některé skály jsou děravé jako obrovské bloky ementálu. Monumentální skalní blok zhruba uprostřed okruhu se zase nazývá Katedrála a občas na něm bývají k vidění horolezci. V závěru okruhu jsme uchváceni oblastí zvanou azulejos, kde se dá vidět fascinující, zelenomodrá láva.

Během odpoledne jdeme navštívit další skalní město zvané Piedras Amarillas (doslova Žluté kameny). Jak název napovídá, jde o žlutě a oranžově zbarvené skalní bloky, které jsou silně zerodované a díky tomu opět nádherně vytvarované. Větrná, mrazová i vodní eroze zde za tisíce a tisíce let vytvořila spoustu dutin, průlezů, převisů a menších jeskyní, kterými nadšeně prolézáme. Nakonec si děláme piknik v sedýlku mezi dvěma skalními věžemi s fantastickým výhledem na Pico del Teide v pozadí.

Druhý den se sem vracíme a okrajem skalního města stoupáme jednou ze stezek nejprve do horského sedla Degollada de Ucanca a odtud dále po příkré skalní římse až na vrcholek hory Guajara (2.715 m). Ta se nyní stala naším dalším cílem. Výstup není nijak technicky náročný a za necelé 3 hodiny skutečně stojíme na vrcholu hory. Fouká sice studený vítr, ale výhledy jsou opět fascinující. Na severu vyplňuje celý obzor Pico del Teide, jižní svahy postupně klesají až k pobřeží Atlantiku. A úplně na jihovýchodě vystupuje z vln oceánu Gran Canaria, druhý největší z kanárských ostrovů.

Guajara je nejvyšším bodem tzv. Centrální kaldery a zdvihá se cca 700 metrů nad okolní krajinu. Tato kaldera byla kdysi součástí gigantického stratovulkánu, který podle vulkanologů mohl mít až kolem 5 km výšku a byl zhruba před 300.000 lety rozmetán na kousky. Dnes z celého původního vulkánu zůstala jen část okružního prstence hor. I tento zbytek je však monumentální, jeho průměr je kolem 17 kilometrů.

Po jižních svazích Guajary se dá relativně snadno sestoupit k poslednímu ze zdejších skalních měst. Jmenuje se Paisaje Lunar, tedy doslova Měsíční krajina. Je ze všech nejmenší, leží nejníže a je tedy již schované v borovicovém lese. V tufovém svahu zde eroze vymodelovala několik desítek pravidelných, okrově zbarvených, tufových kuželů. Pohled na ně je pastvou pro oči i naše foťáky. Po lesních cestách nakonec sestupujeme až do horské vesnice Vilaflor, která se honosí tím, že je nejvýše položenou a trvale osídlenou vesnicí nejen na Tenerife, ale údajně i v celém Španělsku. Končíme v místní hospodě na pivu a kafi a těšíme se na zítřek. Po dvou dnech, které jsme zde strávili, jsme aklimatizováni a lépe připraveni na samotný výstup.     

Vzhůru na chatu Altavista

Hned na začátku je nutno podotknout, že z jižní strany hory vede k vrcholu Pico del Teide moderní kabinková lanovka. Nevede však až na samotný vrcholek, ale pouze na vyhlídkový chodník jménem Rambleta ve výšce cca 3.550 metrů. Lanovku využívá zhruba 95% všech turistů, kteří sem v průběhu roku přijedou, mnozí z nich pak i pro cestu dolů. Nahoře na vyhlídkovém chodníku ale také většina těchto turistů skončí. Pro výstup na samotný vrcholek Teide je nutné opatřit si specielní povolení, které vydává správa národního parku. Jenže ta sídlí v hlavním městě ostrova, relativně daleko od běžných turistických letovisek, a tak si toto povolení vyřídí opravdu jen málokdo. Navíc povolení platí jen pro konkrétní, určitou hodinu a pokud ji prošvihnete, máte prostě smůlu. Ochránci národního parku, kteří sedí denně u výstupové stezky, jsou totiž nekompromisní ... Cestu lanovkou vám tady ale popisovat nechci. Pravda je, že na vrcholu jsem byl asi 10x a lanovkou jsem dodnes nejel.

Náš pěší výstup začíná u příjezdové silnice ve výšce kolem 2.300 metrů nad mořem. První část výstupu je relativně snadná, protože vede po šotolinové cestě, která se klikatí mezi pemzovými svahy pod horou Montaña Blanca. Nejhezčím ročním obdobím pro výstup je bezpochyby jaro, protože v té době jsou hory rozkvetlé. Navíc tu často leží ještě zbytky zimního sněhu, který polopouštní krajině dodává svěží atmosféru. Hned u cesty vzápětí nacházíme vzácnou violku teidskou, někdy zvanou též chejrolistou (Viola cheiranthifolia). Je to endemický druh rostliny, která roste pouze zde. Asi po hodině výstupu procházíme oblastí tzv. Teidských vajec. To jsou gigantické, černě zbarvené lávové kameny, místy až 4 metry vysoké, které se kdysi utrhly z tuhnoucího lávového proudu, kutálely se po svahu hory, a obalily se další lávou. Jejich téměř magický vzhled je daný tím, že leží na světle okrové, lávové pemze, která zvýrazňuje jejich monumentálnost. Za posledními vejci šotolinovka končí a my stojíme na vrcholku Bílé hory (Montaña Blanca), na vyhlídce ve výšce 2.750 m. Děláme si zde pauzu před dalším výstupem a kocháme se výhledy na velkou část národního parku. Po pauze nás čeká stoupání v sopečné suti a mezi kameny téměř nekonečnými serpentinami stále vzhůru. Slunce nemilosrdně peče, stín žádný a nadmořská výška se už také začíná projevovat zvýšenou únavou. Po necelých dalších dvou hodinách výstupu stojíme konečně u horské chaty Altavista ve výšce 3.260 metrů. Altavista je v současné době jedinou turistickou horskou chatou na celém ostrově a právě na ní budeme dnes nocovat. V podvečer se ubytováváme ve společné noclehárně a v kuchyňce si chystáme večeři. Hospoda zde nefunguje, a tak večeříme ze zásob, které jsme si sem sami donesli.     

Východ slunce na Teide

Ráno vstáváme brzy, kolem 4:30 hod., rychle balíme a snažíme se něco sníst. Kolem čtvrt na šest vyrážíme ještě za úplné tmy s čelovkami k vrcholu. Je zima, fouká vítr a teploměr ukazuje těsně pod nulou. Stezka se klikatí jako had, a hned od chaty nabírá výšku. Stoupáme pomalu, výstup nám zpomaluje tma, nerovná kamenitá stezka, vítr a také nadmořská výška. O něco výš také závěje zmrzlého sněhu. Nejsme tu ale sami – kolem nás jako světlušky blikají čelovky dalších turistů, kteří na chatě spali jako my. Asi po hodině výstupu, když už se začíná rozednívat, dosahujeme rozcestí u terasy Rambleta.

Pico del Teide není vyhaslá, ale pouze spící sopka. Poslední zaznamenaný sopečný výbuch tu byl v roce 1798, kdy se ze sousedního kráteru Pico Viejo valila láva po dobu tří měsíců. Těsně pod vrcholem se nachází menší kráter o průměru asi 70 metrů, ze kterého stále uniká značné množství sirných výparů. Říká se jim solfatary a jejich teplota může být až 86°C.

Vyhlídky a ledová jeskyně

Asi po třičtvrtěhodině strávené na vrcholu zahajujeme sestup. Po sestupu zpátky na terasu Rambleta se jdeme ještě projít na dvě parádní vyhlídky. Východní se jmenuje Mirador de Fortalezza a je z ní vidět hora Fortalezza, část severního pobřeží a v dálce pohoří Anaga. Vyhlídka za západě se nazývá Mirador de Pico Viejo a je z ní neuvěřitelný výhled na západní část ostrova, ostrov La Palma vystupující z pasátových mraků, ale hlavně na třítisícovou sopku Pico Viejo. Ta sice zdaleka není tak vysoká, jako Teide, měří jenom nějakých 3.135 metrů, ale její téměř kruhový sopečný kráter je vůbec největším a nejhezčím celistvě dochovaným, klasickým sopečným kráterem na Tenerife.

Humornou scénku zažíváme u horní stanice lanovky, která už mezitím začala jezdit. Vystupují z ní první turisti, kteří se jdou projít po vyhlídkovém chodníku ve tříapůltisícové výšce. Některým z nich ale očividně není nejlépe, dva z nich vidíme, jak zvrací ohnuti přes zábradlí hned u lanovky. Takhle to dopadá, když jste na dovolené v hotelu u moře, celý týden se jen koupete a válíte u moře a pak si vyrazíte bez aklimatizace na jednorázový výlet na pořádně vysoký kopec. Ti chudáci dojeli během hodiny a půl autem nebo autobusem od moře pod lanovku do výšky 2.350 metrů, lanovka je během chvilky vyvezla až do třech a půl tisíc metrů a měli zaděláno na problém.   

Před definitivním návratem na chatu ještě odbočujeme ze stezky a jdeme se podívat na Ledovou jeskyni. Přestože je jeskyně blízko stezky, moc turistů do ní nechodí. To nám ale spíš vyhovuje. Jeskyně je vlastně taková obří dutina v zemi uzavřená mezi skalami. Od vstupu je do ní spuštěn ocelový, asi 8 metrový žebřík. Název dostala podle sněhu a ledu, který se na dně jeskyně drží po značnou část roku. V zimě a na jaře tu bývá také dost rampouchů.  

Po návštěvě jeskyně se vracíme na chatu, balíme a kolem poledne sestupujeme v sopečné suti k silnici na El Portillio. Navečer zde chceme chytit autobus a přejet do hlavního města. A pak za dalším dobrodružstvím. Ale to už by byl jiný příběh.

Pokud jste snad zatoužili na Tenerife a horu Pico del Teide vyrazit a poznat tento kout světa na vlastní oči, mohu vám to jen doporučit. Zvu vás proto na některý ze svých zájezdů na Kanárské ostrovy, které pravidelně vždy na jaře a na podzim průvodcuji. Nejbližší vypsaný termín je letos na podzim, v termínu 18.10. – 29.10. 2019. Tak co, přidáte se také? 

A jestli vám snad nevyhovuje termín již vypsaného zájezdu, nebo byste chtěli připravit akci na Tenerife (nebo jiné Kanárské ostrovy) na zakázku pouze pro vaši skupinu, podívejte se sem. 

Pokud se vám článek líbil, podívejte se také na velkou fotogalerii z Tenerife. Také můžete shlédnout pěkná videa z výpravy po Tenerife.

sepsáno v srpnu 2014

zpět na seznam článků

---

Madeirská vína

Jak to všechno začalo

Je libo pečené víno?

Koncem poloviny 18. století objevili Madeiřané dodnes používaný postup, díky kterému jejich víno získává vysoké procento alkoholu (18 – 21%). Přišli na to, že k ohřátí vína na tropickou teplotu nemusí nutně dojít v tropech, ale že tak mohou učinit i na svém vlastním ostrově pomocí specielního topení. Vynalezli zvláštní pece zvané estufas, které napodobují proces zahřívání, promíchávání a postupného zchlazení. Celý proces se nazývá estufagem a víno se při něm nejprve čtyři až šest měsíců skladuje na teplém místě (velmi často na slunci) a za pomoci trubek s horkou vodou se ohřívá na teplotu cca 45°C. Sami Madeiřané tvrdí, že jejich víno je tak jediné víno na světě, které se doslova „peče v troubě“. Zvláštní zařízení během celého procesu zajišťuje neustálé promíchávání. Poté je třeba víno velmi opatrně zchladit. Aby se zastavil proces kvašení a aby se madeirské víno stalo ještě trvanlivější, přidává se k němu určité množství alkoholu, a sice brandy. Správný okamžik pro přidání brandy do vína je jiný u sušších odrůd hroznů a jiný u sladších. Nakonec je třeba víno nechat zrát minimálně 18 měsíců v dřevěných sudech, většinou dubových. Tomuto procesu se říká scelování a často probíhá v řadě několika propojených sudů, jako tzv. systém soleras. Teprve potom se víno stáčí do lahví. Od vylisování hroznů k prodeji vína tedy uplynou nejméně 3 roky. Hotové víno ale v dubových sudech může zrát řadu dalších let. V minulosti bývaly všechny madeiry vyhlašovány jako ročníková vína, dnes už je to spíše výjimka. Vybraná vína zvlášť vynikajících ročníků se často skladují dvacet i více let. Nejstarší dochovaná láhev madeiry pochází z roku 1772.  

Madeirské víno svojí chutí tak trochu připomíná mnohem známější víno portské. Díky vyššímu množství alkoholu a specielnímu procesu výroby se hotové lahve madeiry mohou skladovat prakticky neomezeně dlouho a archivují se nikoliv ve vodorovné, ale ve svislé poloze.

Druhy Madeiry

Hlavní druhy madeiry se liší podle obsahu cukru. Běžně jsou zařazovány do tříd, které se nazývají v portugalštině od nejsuššího k nejsladšímu: seco, meio seco, meio doce a doce. Různí výrobci mohou požívat i jiné názvy, které však také vyjadřují třídu sladkosti vína.  Nejznámější madeirská vína jsou vína dezertní. Vyrábějí se v různých chuťových obměnách, které jsou dány použitím toho kterého druhu vinné révy. Odrůdy jsou následující:

Sercial – vyrábí se z bílého hrozna, jež se pěstuje ve výšce kolem 800 metrů převážně na severu Madeiry kolem obce Seixal. Je příbuzný našemu ryzlinku. Toto suché víno zlatožluté barvy se doporučuje jako aperitiv před jídlem, k polévce nebo k rybě a podávat by se mělo mírně vychlazené. Kvalitní Sercial dozrává alespoň 8 let.

Verdelho – bílé hrozno, kterému se nejlépe daří na severovýchodě ostrova ve výškách 400 – 600 metrů nad mořem. Vinice často bývají lemovány ploty, které je chrání před větrem. Polosuché, výrazné víno zlatohnědé barvy se pije k masu. Je sladší než Sercial, má chuť medu a kouře a Angličané ho často popíjejí k madeirskému dortu. Ročníkové Verdelho musí ležet v sudech alespoň 20 let a další dva roky v lahvích.

Terrantez – je sladší než Verdelho a tvoří přechod mezi ním a polosladkým Boalem (viz dále).

Boal (též nazývané Bual) – tmavé, tělnaté víno ořechové chuti. Vyrábí se z bílého hrozna, které se sklízí ve výšce 400 metrů. Je polosladké a může se servírovat jako náhrada portského. Díky svému aroma se výtečně hodí k sýrům a dezertům.

Malvoisie – nejslavnější madeirské víno se zhotovuje z hrozna Malvasia, pocházejícího ze slunných vinic obklopených útesy na jižní straně Madeiry. Teplo, které skály vstřebají přes den, doslova „vyhřívá“ hrozno v noci. Výsledkem je tmavé, tělnaté víno, které se pije jako digestiv. Angličané ho nazývají Malmsey a pije se k dezertům nebo samotný jako závěr dobrého jídla. V jedné z nejproslulejších vinařských vesnic – Estreito de Câmara de Lobos, se při sklizni tohoto vína pořádá každý rok lidová slavnost, při které jsou hrozny lisovány po starém tradičním způsobu – bosýma nohama účastníků.

Madeirský Vinařský ústav uděluje těm nejlepším mokům – po přezkoumání jejich kvality – predikátní název garrafeira. Pod označením Vintage jsou pak tato vína nabízena převážně cizincům. Jako soleras se označují vína, která dosáhla stejného stáří jako vína vintage a pak byla ještě vylepšena smícháním s jinými druhy. I svrchu uvedená ušlechtilá madeirská vína se však míchají, aby se jejich chuť ještě více zjemnila – a právě tento proces je projevem mistrovství madeirských vinařů při výrobě vína.

Dešťová voda

Opravdovým unikátem mezi madeirskými víny je pak specielní víno nazývané Rainwater, tedy doslova dešťová voda. Název vznikl zajímavým způsobem. Námořníci, kteří v 17. a 18. století převáželi sudy s vínem na prodej z Madeiry do Ameriky, si rádi občas přihnuli ... Pochopitelně právě z toho vína, které měli na prodej v podpalubí lodi. Aby to obchodníci za Velkou louží nepoznali, dolévali do sudů s vínem dešťovou vodu. Paradoxní je, že Američanům právě toto víno velmi zachutnalo, a tak se o něco později začalo na Madeiře normálně vyrábět pod novou obchodní značkou. Název zůstal, jen místo dešťové vody se dnes víno ředí vodou specielně čištěnou.   

Slovo závěrem

V našich krajích se občas madeirská vína dají také sehnat nebo aspoň ochutnat. Vyzkoušet tuto lahůdku lze v některých lepších barech, pokud byste si chtěli koupit celou lahev, sem tam madeiru nabízejí některé naše velké nákupní supermarkety. Nutno ovšem říct, že jde o úplně nejobyčejnější typ nejmladší tříleté madeiry, který na samotném ostrově seženete za pár Euro, zatímco u nás se prodává jako něco exkluzivního. A tak milovníkům dobrých vín, kteří si chtějí vychutnat opravdu kvalitní madeiru stále nezbývá nic jiného, než vyrazit na cesty a tento unikátní mok popíjet přímo v kolébce jeho vzniku, na Madeiře.     

Pokud jste snad zatoužili madeirská vína ochutnat přímo v kolébce jejich vzniku, a máte v oblibě též turistiku, historické památky nebo jarní Květinové slavnosti, zvu vás na některý ze zájezdů na Madeiru, které budu v květnu 2023 opět průvodcovat. A jestli vám snad nevyhovují termíny již vypsaných zájezdů, nebo byste chtěli připravit akci na Madeiru na zakázku pouze pro vaši skupinu, podívejte se sem.

                                                                                  sepsáno v březnu 2013

 fotky z Květinového festivalu na Madeiře si prohlédněte zde

Máte-li zájem vidět přednášku o Madeiře, podívejte se sem.

Zájemcům mohu nabídnout několik typů zájezdů na Madeiru, více najdete zde.

zpět na seznam článků

 

 

 

 

Jsme v Havaně teprve od včerejška a zatím se tu spíš rozhlížíme. Co nám ale rozhodně neuniklo, jsou specielní havanské autobusy.  Vlastně to skutečné autobusy až tak úplně nejsou. Správně se jim říká metrobusy, protože každý takový prostředek pojme až 300 cestujících. Mají označení M-1 až M-7 a jezdí po hlavním městě na sedmi linkách. Kubánci jim ovšem říkají zcela jednoduše camellos. Doslova a do písmene: velbloudi. Název vznikl zcela prozaicky podle tvaru karoserie, která vypadá, jako dva velbloudí hrby. Karoserie je připojena k nákladnímu tahači, který celé monstrum táhne. Systém těchto velbloudů byl původně vytvořen jako provizorní řešení na počátku 90. let minulého století, kdy se Kuba ocitla v katastrofální ekonomické krizi, během které nebylo ani na naftu a benzín do běžných autobusů či aut.

---

Autobusem po Guatemale  

---

Z toulek po Madeiře

Vyrazíte-li z naší středoevropské zemičky směrem na jihozápad, dojedete dříve nebo později k  nekonečným vlnám tyrkysového Atlantiku. Zde, necelých 1.000 km západně od pobřeží Evropy, leží poměrně malý, ale neuvěřitelně pestrý, členitý a hornatý kousek pevniny Ilha da Madeira (Ostrov dřeva), zjednodušeně Madeira. Tento portugalský ostrov má dnes mnoho dalších přívlastků: díky příjemnému klimatu se mu říká „Ostrov věčného jara“či „Atlantický Ráj“, díky fascinujícímu rostlinnému světu zase „Květinový koš Atlantiku“, „Ostrov květin“ nebo též „Ostrov orchidejí“.

Poté, co první portugalští kolonisté v 15. století osídlili do té doby pustý ostrov, záhy zjistili, že k tomu, aby zde vypěstovali zemědělské plodiny, budou potřebovat svádět vodu ze severní vlhké části ostrova do sušších jižních pobřežních oblastí. Tak začali budovat první zavlažovací kanály zvané levady. Těchto levad postupně přibývalo, nejvíce jich bylo vytvořeno ve druhé polovině 19. stol. a v první půlce století dvacátého. Dnes jich je na ostrově dlouhém zhruba 60 km neuvěřitelných více než 2.000 km. Levady jsou zásobovány jednak vodou z horských pramenů a jednak vodou dešťovou, která je zachytávána v nádržích a jezírkách. Tento zavlažovací systém funguje dodnes a voda je tímto způsobem rozváděna na plantáže banánovníků, vinice a zelinářské zahrádky na jižních slunných svazích ostrova. Voda z některých levad je dnes sváděna též do malých hydroelektráren.

 

Přístupové cesty, vybudované společně s kanály, dnes vytváří zcela unikátní síť stezek pro pěší, které vedou do mnohdy jinak nepřístupných a zcela opuštěných částí ostrova. Cesty jsou různě široké od lesních cest širokých kolem 2 metrů, až po úzké stezičky široké sotva 30 cm. Některé jsou turisticky velmi atraktivní, jiné hůře neudržované levady mohou být ale nebezpečné. Dalším světovým unikátem je mnoho desítek kilometrů horských tunelů, které zde byly vybudovány společně s levadami, aby podstatně zkrátily trasy zavlažovacích kanálů v nepřístupných horách. Část těchto tunelů je také turisticky přístupná, takže v praxi to pak vypadá, že si nasadíte čelovku a vyrazíte skrz horu podél levady napříč tunelem, jehož délka nezřídka bývá i přes 2 km. Zážitek je to vskutku jedinečný.

Původní madeirské rostlinstvo sestávalo sice z mnoha botanicky a endemicky zajímavých druhů, nicméně laiky zpočátku až tak moc neoslovovalo. Vše se začalo měnit od počátku 18. století, kdy se na ostrově usazovaly zámožné britské obchodnické rodiny, jejichž členové si jednak oblíbili zdejší klima a hlavně díky celosvětovému námořnímu obchodu začali na ostrov dovážet rostlinstvo prakticky z celého světa. A tak dnes, o 3 století později, najdeme na ostrově vedle původní ostrovní flóry kvetoucí rostliny z Jižní Ameriky, jihovýchodní Asie, stejně jako z oblasti Středomoří, Nového Zélandu, Austrálie nebo jižní Afriky. Toto rostlinstvo je dnes součástí především pečlivě udržovaných zahrad, veřejných i soukromých parků, alejí a panských domů ve Funchalu i dalších menších osadách na severním i jižním pobřeží ostrova. Specialitou jsou pak jedinečné orchidejové zahrady, ve kterých mohou návštěvníci se zatajeným dechem obdivovat stovky druhů těchto tropických krásek. Ve středních partiích hor, kde byl původní porost již vymýcen, se zase setkáme s borovicovými nebo eukalyptovými lesy, nebo lesními aleji platanů a cypřišů. Původní vavřínovo-vřesovcové pralesy dnes nalezneme pouze v nejvyšších partiích hor nebo v divokých, téměř nepřístupných roklinách a stržích.

Nejvýchodnější madeirský výběžek – mys São Lourenço je hodně odlišný od zbytku ostrova. Zatímco většina Madeiry je zelená a pokrytá bujnou vegetací, zde vystupují na povrch divoké, holé sopečné skály a rozervané útesy, spadající kolmo do moře. Právě zde je nejvíce cítit síla dávných živlů, které ostrov před mnoha milióny let formovaly. Poloostrov São Lourenço je větrné místo. Vede po něm příjemná horská stezka o celkové délce asi 7 km, koupat se tu ale nedá, stejně jako na většině ostrova. Na jedné ze skal napočítáme celkem 8 různě barevných sopečných vrstev. Je to fascinující podívaná, stejně jako výhledy z rozeklaných útesů dolů na zpěněný Atlantik. 

 

Nedaleko odtud navštěvujeme během odpoledne nejdelší čistě přírodní madeirskou písečnou pláž. Je tvořená tmavým sopečným pískem a její délka je pouhopouhých 60 m. Přesto nebývá nikdy zcela přeplněna. Většina turistů dává přednost hotelovým bazénům. Ale každý správný romantik ví, že vykoupat se právě zde, má skutečně něco do sebe. A pivo v místní hospůdce chutná výtečně.

 

Madeira je proslavená svými bujarými festivaly a oslavami. Prakticky každý měsíc se tu děje něco zajímavého. V únoru zde bývá slavný Karneval, který si s ničím nezadá s tím v Benátkách nebo v Riu. V květnu tu lze navštívit Cibulový festival, v září slavnosti vína, v říjnu jablečný festival, v listopadu zase Festival jedlých kaštanů … Pro našince bývá rozhodně nejatraktivnější a nejpestřejší světoznámý Květinový festival, který se koná vždy na jaře v hlavním městě Funchalu. Je to opravdu neobyčejná událost, kterou prožívá celý ostrov. Po celý víkend při této úchvatné podívané prochází a tančí v záplavách orchidejí, strelícií, anturií, kal a desítek dalších květin ulicemi města za doprovodu muziky stovky vyšňořených tanečníků a tanečnic oděných do květinových kostýmů. Vše doprovází monstrózní průvody s alegorickými vozy ozdobenými girlandami květin, výstavy aranžovaných květinových vazeb a další doprovodné akce. Kdo tuto událost neviděl na vlastní oči, neuvěří a nepochopí. 

O dva dny později již stoupáme mlžným horským vavřínovo-vřesovcovým lesem a skalnatým terénem vzhůru. Neprší, ale vlhkost z mokrého pasátového mraku se stejně sráží na našem oblečení. Počasí ráno dole u moře nevypadalo zrovna ideálně – nad horami visela těžká duchna tmavých mraků, vrcholky byly v nedohlednu. Na sedle Boca do Cerro to polovina výpravy vzdává, ostatní stoupáme dál k vrcholu. Náhle se před námi trochu projasňuje, a čím výše stoupáme, tím je jasněji a tepleji. Nahoře nastává malý zázrak. Samotný vrcholek hory Pico Grande (1.654 m) vyčnívá jen pouhých 25 m nad horní hranicí mraků, svítí na něm sluníčko a nad námi září modré nebe. Rozhlížíme se a nevěříme vlastním očím. Z okolní bílé vaty mraků vystupují jako přízraky pouze nejvyšší vrcholky okolních divoce rozeklaných madeirských hor. Před sebou máme jako na dlani všechny tři nejvyšší hory ostrova i ohromnou náhorní plošinu Paúl da Serra na opačné straně. Ti, kteří to vzdali dole na sedle, udělali pro dnešek rozhodně chybu.

Naše povídání o „ostrově věčného jara“ by nebylo úplné, kdybychom se na závěr krátce nezmínili o vyhlášeném madeirském vínu. Už v průběhu 15. století přivezli Portugalci na ostrov první sazenice vinné révy. Zhruba o století později – v polovině 16. stol. na Madeiře zastavovaly lodě, aby nakládaly sudy s místním vínem, které pomáhalo námořníkům neonemocnět kurdějemi díky svému obsahu vitamínů a minerálů. Posléze, když lodě připluly zpět z rovníkových oblastí se zjistilo, že zbylé nevypité víno má mnohem lepší chuť. Madeirské víno mělo totiž jednu zvláštní vlastnost – dlouhé týdny a měsíce, kdy se kolébalo na plachetnicích po světových oceánech, ani dlouhé skladování v tropickém vedru nesnížily jeho kvalitu – ba právě naopak – jeho chuť pak byla ještě plnější. A tak byli milovníci vína ochotni platit vysokou cenu právě za to madeirské víno, které za sebou mělo co nejdelší plavbu po moři a přitom bylo vystaveno vysokým tropickým teplotám. Kolem roku 1700 tvořilo víno 90% madeirského exportu. Koncem poloviny 18. století objevili Madeiřané dodnes používaný postup, díky kterému jejich víno získává vysoké procento alkoholu (18 – 21%). Přišli na to, že k ohřátí vína na tropickou teplotu nemusí nutně dojít v tropech, ale že tak mohou učinit i na svém vlastním ostrově pomocí specielního topení. Tento proces se nazývá estufagem a víno se při něm dva až šest měsíců skladuje na teplém místě (velmi často na slunci) a za pomoci trubek s horkou vodou se ohřívá na teplotu 40 – 50°C. Poté je třeba víno velmi opatrně zchladit. Aby se zastavil proces kvašení a aby se madeirské víno stalo ještě trvanlivější, přidává se k němu dále určité množství alkoholu, a sice brandy. Nakonec je třeba víno nechat až půldruhého roku v dřevěných sudech. Teprve potom se stáčí do lahví. Od vylisování hroznů k prodeji vína tedy uplynou nejméně 3 roky. Víno je tedy tak trochu podobné známějšímu portskému. Nejznámější madeirská vína jsou vína dezertní, z nichž nejvíce ceněné je nejsladší, tzv. malvazové víno. Vybraná vína zvlášť vynikajících ročníků se často skladují dvacet i více let.

 

Pokud jste dočetli až sem, zdá se, že právě Vás Madeira zaujala. Třeba si i vy budete chtít připít skleničkou výtečné madeiry přímo v místě, kde toto jedinečné víno vzniklo a okusit krásy „Květinového ostrova“ na vlastní kůži. A pokud byste snad zatoužili vyrazit na Madeiru v mém doprovodu, podívejte se třeba sem.

 fotky z Květinového festivalu na Madeiře si prohlédněte zde 

 

 

Za devatero horami, devatero řekami a devatero dálnicemi leží uprostřed hlubokého moře Smaragdový ostrov. Ostrov zvaný Korsika. Oplývá mnohými přírodními krásami – o těch ale dnes řeč nebude.

 

Kromě přírodních krás vyniká ostrov ještě dalším jedinečným fenoménem. Tím je značné množství polodivokých korsických prasat. Na území velkém asi jako bývalý jihočeský kraj, jich žije podle odhadů místních něco mezi 45 až 60 tisíci. Vzhledem k tomu, že na ostrově žije něco kolem 260.000 obyvatel, připadá tak jedno prase zhruba na pět Korsičanů.

Kdy se na Korsiku první prasata dostala, to se asi už nikdy nedozvíme. Předpokládá se, že původní divoká prasata žila na ostrově už před příchodem tvora, který sám sebe nazývá Homo sapiens. Zcela jistě na Korsiku část prasečí populace dovezl člověk, který se začal na ostrově postupně usazovat od mladší doby kamenné až do současnosti. V minulosti zřejmě častokrát došlo k tomu, že lidem jejich domácí mazlíčci utekli a začali se křížit s původními divočáky. Korsičtí čuníci mají tu zvláštnost, že nejsou vlastně ani zcela divocí, ale ani úplně ochočení. Jsou prostě něco napůl. V jednom stádě tak můžete vidět jak prasata porostlá hustou srstí, tak jedince úplně holé. A samozřejmě i spoustu těch ostatních, kteří jsou právě něco mezi. Sami ostrované je spíš než divoká prasata častěji nazývají Cochon coureurs, tedy doslova „volně pobíhající prasata“. Někdy jim ale také říkají pouze sanglier – jednoduše „prasata“.

 

Korsická prasata patří mezi typické všežravce. Živí se především kořínky různých rostlin, žaludy, kaštany i jinými plody. Příležitostně si však pochutnají i na červech a hmyzu, který vyrývají ze země pomocí svého rypáku. Jsou o trošku menší než jejich příbuzní v kontinentální Evropě, ale i tak dorůstají do hmotnosti 80 – 90 kg. Svině a jejich mláďata tvoří většinou malé stádo, zatímco samci, kteří dokážou překvapivě rychle běhat, jsou samotáři. Samcům také rostou krátké, ale strach nahánějící kly, které používají v boji s ostatními samci v období říje (v listopadu a v prosinci).

Každoročně mezi listopadem a únorem nastávají pro prasata těžké časy. Všichni pravověrní Korsičané strhávají v té době ze zdí pušky

a vyrážejí do zalesněných horských údolí na lov. Lov prasat je na ostrově oficiálně omezen pouze na tyto měsíce, v některých oblastech jsou ale ilegálně lovena i jindy. Odhaduje se, že v rukou lovců každý rok skončí kolem 10.000 kusů prasat.

 

Ze zabitých čuníků se připravují některé vyhlášené speciality. Právě na prasatech je založena výroba vynikajících korsických uzenin – charcuteries – která se v průběhu času stala doslova druhem umění. Korsické vepřové získává svoji zvláštní výraznou chuť právě ze žaludů a kaštanů, kterými se čuníci živí. Velmi výrazné chuti i specifické vůně je dále dosahováno tím, že uzeniny jsou často zpracovávány „studenou cestou“ bez tepelných úprav. Tomu také odpovídá jejich vzhled – většinou vypadají jako neforemné, plesnivé a smradlavé kusy něčeho, co kdysi dávno možná bylo salámem. Jak vůně tak tento specifický vzhled mohou středoevropského návštěvníka odradit od případné konzumace již v samém počátku. Nutno ovšem přiznat, že pokud překonáte prvotní odpor, chuť je opravdu delikatesní.

 

Prakticky všude na ostrově je možné se setkat s téměř neskutečnou nabídkou těchto „prasečích“ produktů. Ať již je to vyuzená šunka prisuttu, vepřové podlouhlé tmavé uzené játrové párky figatellu či fitonu, které se jí buď vychlazené nebo grilované, velmi kořeněná klobása salamu, uzené vepřové lonzu či oblíbená místní specialita s názvem fromage de tete („sýr z hlavy“) – okořeněný prasečí mozeček. Kdo neochutnal, nepochopí!

 

Prasata můžete na Korsice vidět úplně všude. Prohánějí se zcela volně porosty macchií, borovicovými i bukovými lesy, bývají vidět v blízkosti písečných pláží na mořském pobřeží, stejně jako poblíž horských vesnic. Jednou jsem dokonce pozoroval skupinku několika čuníků

u ledovcového jezera vysoko v horách. Nejčastěji je však možné je spatřit podél horských silnic a cest ve vnitrozemí ostrova. 

Jedním z takových míst, kde se prasata zdržují v hojném počtu je nejrozlehlejší korsický les Forêt de Valdu Niellu. Několikrát jsem projížděl tímto lesem po asfaltce vedoucí vzhůru na sedlo a čuníci nikdy nezklamali – byli tu vždy v hojném počtu. Pobíhali kolem silnice i přes ni osamoceně i ve větších stádech. Párkrát jsem zažil, že pobíhali nebo dokonce leželi přímo uprostřed silnice a jak se zdálo, přítomnost aut nebo lidí jim vůbec nevadila. V takovém případě často nepomáhá ani troubení. Musíte prostě počkat, až se prasata uráčí silnici vyklidit.

Stojíme na nejvyšším silničním horském sedle ostrova – Col de Vergio ve výšce 1.477 metrů. Je to místo, kde se s oblibou zastavují nejen turisté, ale i prasata. Bývají zde vidět, jak vybírají popelnice u cesty, do nichž lidé vyhazují zbytky jídla. Často se promenádují v těsné blízkosti lidí a vyloženě čekají, že dostanou něco na zub. Právě tady jsem před pár lety zažil, že nám jedno takové přidrzlé prase vběhlo předními otevřenými dveřmi do autobusu. Čtyři silní chlapi měli pak co dělat, aby ho vůbec vytlačili ven.

Ne každé setkání s korsickými prasaty však končí takto úsměvně. Vzpomínám si na jedno krásné letní odpoledne před několika lety, kdy jsme po náročném výstupu a sestupu uprostřed korsických hor odpočívali u horské chaty Asinao. Jeden z účastníků naší výpravy si na travnatém palouku nachystal svačinu, pak vstal a šel si do nedaleké chaty koupit pivo. Vzápětí se ozval hurónský výkřik: „Bacha na tu svini!“. Ale to už se z nedalekého křoví vyřítilo prase, popadlo odloženou svačinu a začalo s ní zdrhat. Chvíli jsme se ho pokoušeli honit, pak jsme po něm házeli kamením, ale marně. Nepomohly ani nadávky, ani kamení. Jídlo bylo nenávratně pryč.

 

Před časem jsem zažil historku ještě dramatičtější. Dala by se doslova nazvat „prasečí útok“. Té noci jsme tábořili u horské chaty Petra Piana. Bylo poměrně větrno a po celou noc vítr v pravidelných intervalech lomcoval tropikem u stanu. Kolem půl druhé ráno se ze sousedního stanu náhle ozval vyděšený pokřik. Dvojice, která v něm spala, zjistila, že mají půlmetrovou díru v tropiku a chybí jim jeden z batohů, které si pod něj do předsíňky stanu na noc uložili. Vyběhli jsme ze stanů a s baterkou v ruce se snažili chytit vetřelce. Asi o 10 metrů dále jsme ho spatřili – korsické prase! Batoh ležel hned u něj. Na boku byl rozpáraný a většina proviantu na následující dva dny pochodu v horách sežrána. Čuník zkonzumoval prakticky všechno, nejen pečivo a sušenky, ale i sáčkové polévky, těstoviny a předvařenou rýži. Dotyčná dvojice se pak do čtyř do rána bavila zašíváním batohu a roztrženého tropika stanu.

 

Takže až pojedete někdy na Korsiku, dávejte si na ty svině pozor!

 

sepsáno v září 2006

 

Máte-li zájem vidět přednášku o Korsice, podívejte se sem.

 

zpět na seznam článků

---

Do nitra Verchojanských hor

Už třetí den putujeme divokými, liduprázdnými horami Verchojanského pohoří. Je to zvláštní pocit, vědomí, že se člověk musí spolehnout jen sám na sebe, že mu tady vůbec nikdo nepomůže, i kdyby bylo nejhůř. Mobilní signál tu nefunguje a nejbližší městečko, asi desetitisícová Chandyga, je odtud vzdálená více než 300 km. Na ruské poměry je to ale jen kousek. Inu, velká země.

Naší skupinku tvoří šest lidí: tři Češi, jedna Slovenka a dva ruští přátelé. Zbytek naší výpravy zůstal v „basecampu“ na soutoku řek Dyby a Menkeče. Poslední záchvěv civilizace – dva opuštěné čumy (stany připomínající indiánská teepee) – jsme nechali za sebou již včera kolem poledního. Jejich obyvatelé, kočovný kmen sibiřských Evenů, jsou včetně svých sobů, kteří představují jejich největší majetek, v některém jiném údolí tohoto bohem i lidmi zapomenutého pohoří. Vrátí se sem možná za měsíc, možná na podzim, ale možná také až napřesrok.

Cestou necestou

Cesty zde prakticky neexistují. Ta nejschůdnější vede údolím horských řek či potoků, kde se musí neustále brodit, popř. jít přímo korytem potoka. Prvních asi deset brodů jsme ještě počítali, pak nás to přestalo bavit. Denně tímto způsobem brodíme 20 až 30 krát. Voda nám sahá většinou do půli lýtek, ale na pár místech byla až do pasu. Zpočátku jsme měli ještě snahu se vyzouvat a brodit naboso nebo v sandálech, ale jednak to dost zdržuje a jednak máme po jediném dni stráveném v divoké a vlhké horské tajze tak promáčené boty, že nakonec brodíme v nich.

Ve vyšších horských polohách se pak dá pohybovat plochými, většinou travnatými údolími, kde člověk zakopává každou chvíli o vysoké podmáčené drny. Šplhat po hřebenech zdejších hor natěžko s batohem na zádech, jak jsme zvyklí z evropských hor, je prakticky vyloučené. Všechny okolní brdky, kopce i hory jsou tvořeny sypkou břidlicovou sutí, často navíc také podmáčenou, která ujíždí při každém kroku. Poté, co jsme si to na jednom ze zdejších kopců vyzkoušeli na vlastní kůži, nám tato zkušenost úplně stačila. V praxi to znamenalo vyškrábat se pět kroků nahoru a tři jsme z toho sjeli zpátky dolů, pět nahoru a tři dolů, ... A tak pořád dokola. Nejsme přece masochisti!

Většina zdejších vrcholů a kopců také nemá žádná jména. Na topografických mapách bývá uvedena ještě tak kóta s nadmořskou výškou. Pokud si tedy člověk na některý z těchto vrcholků vyškrábe, zdá se, že si ho může pojmenovat zcela dle libosti.

Směr dolina Suntar

Procházíme dolinou Koltako. Před námi je další brod. Za ním pokračuje podmáčená louka a lesní porosty horské tajgy. Tu zde tvoří z více než 90% porosty modřínu sibiřského (Larix sibirica), zbytek doplňují většinou břízy a zakrslé vrby. Les není velký, ale i tak je plný jedlých hub. Je jich tolik, že by se daly sbírat doslova hráběmi. Do zásoby je však nesbíráme. Stačí jednoduše přijít, porozhlédnout se trochu kolem a za chvíli jich máme plný ešus.

Po několika dalších hodinách pochodu a mnoha dalších brodech se údolí o trochu zužuje a místy se objevují i skály, které končí strmě nad řekou. Mezi skalami zahlédneme v dálce se cosi bělat. Když přicházíme blíž, vidíme, že to je docela silná vrstva ztvrdlého sněhu a namodralého ledu, která pokrývá značnou část údolního dna.

„Éto naléď“ prohlašuje Ivan Ivanič, vůdce naší skupiny a znalec zdejších hor.

Řeka Koltako se tu zařezává mezi vystupující skály a vytváří zde typickou mrazovou kotlinu, ve které se udržela asi metrová vrstva sněhu a ledu z minulé zimy až do teď, do poloviny srpna. Na svazích okolních hor je teplota vyšší, neboť tam není po sněhu ani památky.

Za mrazovou kotlinou šplháme do skalnatého svahu a na jeho zalesněném vrcholku chvíli odpočíváme. I když máme dnes za sebou už dobrých 20 km pochodu, musíme pokračovat dál. Překonáváme les, obcházíme skály a opět sestupujeme na dno údolí. Brzy však údolí opět opouštíme a pronikáme do temné, místy téměř neprostupné horské tajgy. Prý tak našim z věčného brodění rozmočeným nohám ušetříme pár kilometříků, než údolí vyústí do mnohem většího, širšího údolí řeky Suntar.

Celé odpoledne bylo dost zamračeno, chvílemi to vypadalo dokonce na déšť. Teď v podvečer se nad západním obzorem rozjasnilo a šikmé paprsky zapadajícího slunce pronikly do úzké trhliny mezi mraky a téměř neskutečně začaly osvětlovat horský hřeben před námi. Je to úchvatná podívaná. Barvy dosahují všech odstínů žluté, oranžové až červené. Na ozářeném hřebenu před námi se cosi bíle zatřpytilo. „Pasmatritě, éto góra Palatka“ ukazuje tím směrem Ivan Ivanič. Celý pohled na nasvícený vrcholek s ledovou čepicí trvá jen chviličku, slunko již pomalu zapadá, ale i tak je to nádhera.

Les střídající se s občasnými mýtinami náhle končí a před námi se v podvečerním šeru objevuje veliká travnatá pláň. K mému velkému údivu není vůbec podmáčená a nejsou zde ani velké drny, přes které jsme klopýtali ještě před chvílí. Jsme v dolině Suntar. Pokračujeme ještě asi čtvrt hodiny proti proudu řeky a u jednoho z bočních přítoků Suntaru již téměř za úplné tmy, rozděláváme na písčitém podloží oheň a stavíme stany.

Je libo jakutský ženšen?

V třílitrové, napůl zrezlé plechovce od barvy, kterou Víťa našel bůhvíkde, bublá nad ohněm ruská zavarka – černý čaj obohacený o nakrájené kousky kořene jakutského ženšenu. Tato rostlina, někdy též nazývaná „koren zalatoj“ (Rhodiola rosea), je podle vyprávění našich ruských kamarádů přísně chráněná, ale protože je dobrá a zdravá (hlavně prý na potenci a pak na všechny možné i nemožné choroby, na které si člověk jenom vzpomene), nikomu z nich nevadí, že ji vytrhne a její kořen nakrájí do čaje. Pravda je, že čaj takto ochucený má mnohem lepší chuť, než kdybychom ho pili samotný. Česky se rostlina jmenuje Rozchodnice růžová a o tom, že naši ruští přátelé s jejími účinky ani moc nepřeháněli, se můžete dočíst např. tady.

Dlouho do noci pak posedáváme na dosah sálajících plamenů, vaříme večeři a bavíme se o zítřejších plánech. Ivan Ivanič chce se zájemci přebrodit řeku a jedním bočním údolím se pokusit dostat co neblíže pod ledovec hory Palatka, jejíž jméno v překladu znamená Stan. Je to lákavé, ale bolest v achilovce, kterou trpím už od včerejšího odpoledne, mi velí zůstat a udělat si odpočinkový den. Škoda, kdoví, jestli se sem ještě někdy podívám … Po další várce čaje se všichni ukládáme k zaslouženému odpočinku.

Hurá na ryby

Nazítří brzy ráno vyráží malá skupinka vedená Ivanem Ivaničem nalehko proti proudu Suntaru a pak dál pod Palatku. V táboře zůstáváme jen Víťa a já. Chystáme dostatek dřeva na oheň, rozmotáváme a zase skládáme sítě na lovení ryb a pak vyrážíme proti proudu řeky k několika hlubším tůním vyzkoušet své rybářské štěstí. Máme s sebou i udici a po několika minutách se na konci vlasce třepotá první chycený lipan. Během necelé hodiny jich ulovíme asi šest.

Jiným způsobem rybolovu je lov do sítě. Dá se využít hlavně na jezerech nebo v hlubších tůních řek. Je to jednoduché. Jeden konec sítě upevníte na jednom břehu a s druhým koncem opatrně přebrodíte (nebo přeplavete) na druhou stranu. Po hodině anebo třeba až druhý den síť vytáhnete na břeh. Většinou v ní pár ryb uvízne.

Ryby, podobně jako houby, patří k příjemnému zpestření našeho dost jednotvárného jídelníčku, který už asi týden tvoří hlavně čínské nudlové polévky obohacené hrstí sucharů. Z tohoto důvodu jsme se vyhecovali a vyzkoušeli snad všechny možné způsoby úpravy ryb. Jedli jsme je pečené, vařené, uzené, nasolené, připravovali jsme rybí polévku a dokonce i pomazánku ... 

Hora jiskřivých výhledů

Asi po dvou hodinách mě rybaření přestává bavit a rozhoduji se, že přeci jen podniknu alespoň krátký odpolední výlet. Víťa zůstává u ryb a v blízkosti tábora, a tak vyrážím sám. Jako cíl jsem si vybral nevelký, osamocený horský hřbet, který se tyčí přímo nad naším táborem. Spíš ze strachu než z nutnosti překonávám poměrně rychle hustý pás horské tajgy. Co kdybych tu náhodou narazil na medvěda. Našel jsem si sice pořádný klacek, který používám jako hůl, ale moc účinná zbraň by to proti největšímu dravci tajgy asi nebyla. Konečně je přede mnou svah kopce. Pomalu se škrábu sypkou, pod nohama ujíždějící sutí vzhůru. Dva kroky vzhůru a jeden dolů. Les pomalu končí a objevují se první výhledy. V suťové stráni roste několik keříků obalených červenočernými kulatými plody velkými asi jako angrešt. Je to divoce rostoucí druh meruzalky. Místní tomuto keři i plodům říkají jagóda a je to v podstatě prapradědeček dnes vyšlechtěných angreštů a rybízů. Plody chutnají výtečně a v tajze jsou výborným zdrojem pro doplňování vitamínů.

Konečně stojím na úzkém hřebínku, který vede ještě kousek výš na jakousi náhorní plošinu. K mému překvapení jsou zde nahoře na plochém vrcholu malé rašelinné tůňky. Při pohledu zpět zůstávám stát jako přikovaný. Jsem fascinován. Dnes je po několika dnes zase krásné počasí a výhledy jsou naprosto dokonalé. Pode mnou se dodaleka táhne horskou tajgou porostlé a temně zelené údolí mohutné řeky Suntar, jen tu a tam přerušované o poznání světlejšími plochami podmáčených luk. V samotném závěru údolí, několik desítek kilometrů odtud, vystupuje nad obzor mohutný ledovcový masiv hory Berill (2.934 m). Přímo naproti mně se nad údolím Suntar ostře rýsuje ohromný zerodovaný hřeben hor, na jehož nejvyšších vrcholcích jiskřivě září několik dalších ledovců. Zcela jasně je vidět typický trojúhelníkovitý vrchol hory Palatka (2.796 m), pod kterou dnes vyrazil zbytek skupiny. O kus dál vystupuje i zaledněný masiv nejvyšší hory Verchojanské vysočiny, 2.959 metrů vysoká Mus-Chaja. Sedám si na zem, mezi kameny porostlé lišejníky a dobrou půlhodinu se prostě jen tak kochám. Nemůžu se na tu nádheru vynadívat. V duchu – úplně sám pro sebe si tuhle horu pojmenovávám na „Horu jiskřivých výhledů“.

                                                                   Sepsáno v lednu 2004

Máte-li zájem vidět přednášku o Jakutsku, podívejte se sem.

zpět na seznam článků

 „Tak tohle jsem ještě nezažil!“ cedím vztekle mezi zuby, ale pak chtě-nechtě (spíš nechtě než chtě) vytahuji z kapsy poslední drobné a přistupuji k okénku. Za příslušnou částku dostávám od pokladní malý, umělohmotný šedivý žeton ve tvaru mince. Asi o 10 metrů dále si žeton odebírá malý, ale o to více důležitý mužík v uniformě a konečně nás pouští skrz železnou branku na perón autobusového nádraží v Bělehradě. „Ještě, že jsme neutratili všechny peníze v hospodě, jinak bysme se domů asi nikdy nevrátili!“.

 

Mezinárodní autobusové nádraží v hlavní metropoli Srbska se tak může pochlubit zajímavým unikátem. Každý cestující, který chce odtud odjet, musí totiž kromě jízdenky zaplatit navíc specielní vstupné do vnitřních prostor autobusáku. Nic vám nepomůže, že se oháníte platnou jízdenkou na autobus v ruce. Dokonce ani tehdy, když ji máte koupenou již měsíc dopředu a z České republiky jako my. Kdo nezaplatí, neodjede! Cena této „propustky“ na jednotlivce činí v přepočtu cca 22 Kč. 

 

Co říci závěrem? Nejde o těch pár korun, ale o princip. Nikdo nás na to dopředu neupozornil (dokonce ani ta pěkná, milá slečna, která nám ještě v ČR v kanceláři EUROLINESU prodávala měsíc dopředu lístky), v žádném průvodci se to nedočtete. Takže až pojedete někdy autobusem z Bělěhradu, nechte si rozhodně v kapse nějaký ten drobák navíc.

Po 24 dnech strávených v Černé Hoře přejíždíme nočním rychlíkem z Mojkovace do Bělehradu. Už předtím jsme několikrát po téhle jediné černohorské železnici cestovali, ale vždycky jen na kratší vzdálenosti, tak kolem 2 hod. jízdy a vždycky přes den.

 

 „Pojď, vlezeme si do nekuřáku“, navrhuji. Vlak je narvaný k prasknutí, a tak s povděkem zaujímáme místa v uličce napůl sedíc a napůl se bokem opírajíc o vlastní bágly. V této skrčené poloze doslova přetrpíme následujících osm hodin.

 

Cesta do hlavní metropole Srbska byla příšerná. Vůbec jsme se nevyspali. Zbylou mezerou v uličce se co chvíli prodíral někdo tam a po chvíli zase zpátky. Nejhorší ale pro nás bylo zjištění, že skoro všichni cestující ve vlaku zcela bez mrknutí oka a bez ostychu kouří. Náš vagón je přesycen cigaretovým dýmem tak, že by se dal krájet. Nepomáhá ani občasné větrání. Co chvíli se otevřou dveře některého z kupé a z jeho útrob se na chodbičku vyvalí nová dávka bělavého dýmu. Asi 40-ti letá paní, která postává v uličce vedle nás, se v pravidelných intervalech dusí záchvatem neustávajícího tuberáckého kašle. Vždycky, když ji to na chvíli přejde, zapálí si další cigárko. Ve vlaku ale nekouří jen cestující. Často tu můžete vidět, jak si v nekuřáckém vagóně klidně zapálí i průvodčí.

 

Ve snaze přiblížit se západní Evropě, přijali Černohorci už v roce 2002 zákon, který zakazuje kouření na veřejných prostranstvích, v čekárnách, ve vlacích, apod. Realita je ale jiná - ryze balkánská. Jestli jste nekuřáci tak jako já a chystáte se do těchto končin, jezděte na delší vzdálenosti radši autobusem, anebo si přibalte plynovou masku. 

 

Pokud chcete vidět přednášku o Černé Hoře, podívejte se sem.

                                                                 Sepsáno v zimě 2004

zpět na seznam článků